Je jasné, že vláda každého státu musí dělat alespoň určité minimum pro to, aby své občany chránila před nejrůznějšími podvody, které by na ně lidé chtěli vymyslet. K tomu koneckonců máme zákony. A někdy organizace, jejímiž jsme členy rozhodnou, že některé normy je potřeba upravit a ochranu občanů tak zlepšit.
Jedním z nejznámějších příkladů je pak nová evropská směrnice o ochraně osobních údajů, známá pod zkratkou GDPR https://feedbackpedals.com/gdpr/. Tu musely členské státy do daného období začlenit do svých právních norem. V našem státě to vedlo k úpravě zákona na ochranu osobních údajů. Cílem je, aby byli běžní lidé více chráněni před nevyžádanými reklamami a podvodnými telefonáty. Přesto se to nesetkalo s takovým nadšením, v jaké jistě doufali.
Samozřejmě, úmysl to není špatný. Koneckonců, snad každý z nás již několikrát měl hovor například od některé z bank či poskytovatele energií, internetu a podobně, kteří mu nabízeli své služby, pokud k nim přejde. A v naprosté většině je takováto změna pro daného člověka nevýhodná.
Můžeme se tedy ptát, proč byl proti tomu takový odpor. Odpověď je jednoduchá: zároveň to totiž přineslo nové problémy i v situacích, které by jinak byly jednoduché. Například pokaždé, když jsme cokoliv kupovali na internetu nebo i jen navštívili lékaře, museli jsme podepisovat souhlas s použitím osobních údajů.
Vzhledem k tomu, že si jednotlivá oddělení již nemohla předávat informace o zákazníkovi, staly se mnohé nejen úřední procesy složitějšími, což samozřejmě běžní lidé nesli nelibě. Pro ně totiž byl důležitější benefit, který mohli hned vidět (snadné vyřízení dané situace) spíše než dlouhodobý prospěch (méně nežádoucích reklam, a tedy i možností, že budeme napáleni).
Navíc je faktem, že se mnohé firmy naučily, jak toto nařízení alespoň částečně obejít. V celkovém výsledku to tedy nepřineslo tak velké zlepšení, v jaké možná vlády jednotlivých států doufaly. Přesto, něco je rozhodně lepší než nic. A to platí i v tomto případě.